Můj přítel dikobraz se vždy rád smál, smích miloval a snažil se ho rozdávat také ostatním. Dlouhé roky jsem ho neznal jinak nežli s úsměvem na tváři. Jak šel čas, usměvavý dikobraz se začal měnit. Smích se pomalu a plíživě vytrácel. Úsměvů ubylo. Když jsem ho zahlédl na ulici, šel často s hlavou skloněnou, podmračený, myšlenkami kdovíkde. Když prošel kolem, většinou mě ani nepostřehl. Pokud ano, zvedl hlavu a pousmál se. Už to ale nebyl ten „jeho” úsměv. Byl to úsměv smutný, neradostný a zarmoucený. Mrzelo mě to. A trápilo. Rozhodl jsem se tedy, že se pokusím najít příčinu jeho smutku. Přijít na to proč se tak neuvěřitelně změnil, se pro mě stalo po několik následujících týdnů úkolem a posláním zároveň. Začal jsem dikobraza navštěvovat a povídat si s ním. Nebylo to lehké. Bál jsem se nahlas vyslovit svůj názor, že se změnil. Nechtěl jsem ho zarmoutit, protože on byl zjevně přesvědčený, že si nikdo ničeho nevšiml. Opatrně jsem se snažil naše rozhovory vést tak, abych našel příčinu jeho změny. Příčinu, kterou jsem tak trochu tušil. Dikobraz nevyrůstal v milující rodině. To jsem věděl. Jeho matka, která si přála holčičku, ale přišel chlapec, se jednou vyjádřila, že než takové dítě, to raději skočí pod metro. Otec si ho často prohlížel a hledal rysy shodné s jeho, ty však nenacházel. Pro něco jim byl nakonec dobrý. Stal se hromosvodem jejich frustrace, zášti a vzteku. A tak ho mlátili, nadávali mu. Ponižovali ho. Vysmívali se mu. Přesto dikobraz nezahořkl, věděl, že existuje i jiný svět, ve kterém se ostatní k sobě chovají hezky a mají se rádi. Do takového světa se těšil. Stejně jako všichni ostatní, také dikobraz vyrostl, dospěl. A stejně jako všichni ostatní, i dikobraz zatoužil po dikobrazí slečně. Snažil se. Tu s většími, tu s menšími úspěchy. Nakonec ho všechny lásky opustily. Nerozuměl tomu, nechápal to, nevěděl proč. Dikobrazí ženy v tomto směru nikdy sdílné nebyly. Roky běžely nezadržitelně vpřed, kamarádi se ženili, bývalé lásky vdávaly a dikobraz zůstával stále více sám. Stále se snažil a stále narážel. A pak přišla. Plíživá změna. Pomalu, nenápadně, zákeřně. Tehdy dikobraz zahořkl. A přestal se smát. Trvalo mnoho hodin rozhovorů, dokud mi dikobraz nezačal více důvěřovat. A já si tak mohl poskládat střípky do mozaiky, kterou jsem měl po celé jeho dětství a dospívání před sebou. Nebyl to radostný pohled. Popravdě řečeno, byl jsem tím naprosto fascinován. Jak to, že jsem nic neviděl? Jak to všechno vůbec mohl vydržet? Z našich rozhovorů vyplynulo, že dikobraz má hluboko v sobě zabudovaný vzorec nedůvěry a odmítání. Kde ho získal, již vím. Během našich hovorů jsem se opatrně snažil přivést dikobraza k úvaze, že tenhle nešťastný vzorec, který si s sebou nese životem, lze změnit. Dikobraz tuto myšlenku nakonec přijal za svou a vydal se na cestu ke změně. Udělal první nelehké kroky. Věděl, že to nebude snadné. Některé věci zkrátka nezměníte ze dne na den. Když jsem viděl, jaké pokroky můj milý dikobraz dělá, radoval jsem se. Vím, že ho to stálo mnoho sil, protože stále tak trochu narážel. Nicméně mnohem méně než dříve a ani způsobené škody nebyly tak rozsáhlé jako kdysi. Rozhodl jsem se naše rozhovory na nějaký čas přerušit. Chtěl jsem aby se dikobraz sám dostal tam, kam se dostat potřeboval. Nedávno jsem dikobraza znovu navštívil. K mé nezměrné radosti již nebyl sám. Svůj čas nyní tráví s velmi hezkou, milou a nadmíru sympatickou a hodnou dikobrazí ženou. Strávil jsem v jejich společnosti nádherný večer. Byl to opět ten veselý a usměvavý dikobraz. Přeji si a doufám, že můj přítel dikobraz bude mít ve svém dalším životě, mnoho takových veselých večerů, dnů, týdnů, měsíců a roků. A přeji si a doufám, že ho budu znovu vídat s úsměvem a s hlavou hrdě vztyčenou. Má být na co hrdý. On i ona. A také to malé. Hodně štěstí moji milí dikobrazi.